Kapitola třetí - vůně divočiny
A u koní..
Když jsme společně všichni vběhli do lesa zahlédla jsem člověka, mráz mi projel po zádech a automaticky jsem zařehtala a přidala tempo .Dvounožec nás ovšem nechtěl napadnout jen tam tak stál a u nohou mu seděl zvláštní vlk. Těch mívají lidé spousty! Počasí je však lepší a lepší dokonce ani moc vlků jsem neviděla ale z tohoto člověka který se nyní pohybuje v našem teritoriu nemám takový strach působí tak nervozně a zároveň klidně.
Ano, správne Carin a kone se potkali. Spolecne obyvaji jeden les.
A u lidí…
Už je zde skoro léto.Ach konečně. Výuka probíhá docela dobře ,věřte mi škola doma je vlastně velmi fajn .Dnes přijede na návštěvu Emily a půjdeme splečně hledat mustangy,bude u nás tři dny..nemůžu se dočkat .Vyprávěla jsem ji o mustanzích a velmi to na ni udělalo dojem,říkala že je naživo jěště nikdy neviděla. Ovšem ,nejsem si jistá jestli je vůbec jěště zahlédnu…měla jsem opravdu štěstí.
,,Crrrrrrrrrrrrr! ´´ zazvonil zvonek u dveří.
,,Jdu otevřít!´´ zavolala jsem na mamku a seběhla ze schodů jak nejlépe jsem uměla,Emily byla tady.
Moc jsme se neotáleli jenom jsme snědli výbornou čokoládu kterou Emily donesla a vydali se na cestu.Když jsme procházeli kolem mamky ,která pracovala na zahradě zasttavila nás a řekla nám že máme za jezerem jěště jeden pozemek na kterém ,budeme pěstovat pár druhů zeleniny a jablka.Abychom se přes jezero dostali,museli jsme si koupit lod ,která podle mamky dnes dorazila.
Poprosila nás abychom ji naložily na kolečko a odvezli k jezeru.
Samozřejmě jsme lodku s velkými dřevěnými pádly museli i-hned vyzkoušet.Lodku jsme přesunuli na hladinu jezera a Elin ji přidržovala na silném laně zatím co já jsem naskočila.Za mnou se vydal trochu nestatečně Muffinek a po něm měla Emily lano pustit a co nejrychleji a nejopatrněji naskčit za námi. Elin dle plánu lano pustila ,ale zavanula ji vlna strachu a ona začala přemýšlet.Čas však plynul a loďka se začala pohupovat od břehu.Když v tom se Emily rozhodla skočit,začal však foukat vítr a posunul lodku dál než měla Emily naplánováno doskočit a tak dopadla přímo do vody.Když se vynořila její mokrá a ustrašená hlava,musela jsem se začít smát.Emily do smích však nebylo zrudla a začala se škrábat do lodky.Když už však byla v suchu vyprskli jsme obě smíchy,popadli pádla a rozjeli se k druhému břehu. Plavba trvala docela dlouho a my jsme moc nemluvily, abychom mohli sledovat rybky pod námi a krásně vodní ptactvo. Na sluníčku se kapříci vyskakující nad hladinu jen třpytily. Byla to krása. Dopluli jsme na druhý břeh a začali uvazovat lodku. Na druhé straně blýskajícího se jezera byla louka a za loukou začínal hustý les a najednou z lesa vykoukla bílá hlava oné klisny. Jakmile nás uviděla zarazila se a upřeně nás pozorovala, všimla jsem si že byla jěště docela mladá. Zaklepala jsem Emily na rameno aby přestala nadávat nad zavazováním mokrého provazu a podívala se na tu krásu. Jenom jsem slyšela nadšené vydechnutí své kamarádky. Celé to trvalo asi třicet sekund a pak se klisnička otočila a pádila zpátky do lesa.
,,Páni!´´ řekla nadšeně Emily
,,Jo.´´ klasicky jsem dodala
Vydali jsem se do lesa po jejich stopách ,ale nemohli jse je dlouho najít a začalo se stmívat.
Obě jsme začali mít strach.
,,Nejsou tu medvědi?´´ Ptala se ustrašeně Emily
,,Snad ne..´´
,,A pštrosi?´´
,,Co? Nebud blázen ti přece žijí v Austrálii.´´
Když v tom jsme uslyšeli divoké skřeky ptáků a to znamenalo jediné..dravec
,,Utíííkej!´´ Vykřikla Emily
Otočila jsem se a viděla šedé chlupaté vlky. Muffinek začal štěkat,zavolala jsem ho ke mně a rozběhla se co mi síly stačily a nohy dovolili. Chlupatá tlupa se rozběhla za námi. Už nás skoro doháněli ,divoce jsem oddechovala a vyhýbala se větvím a kořenům na zemi . Co když nás dohoní a pak nás roztrhají na kusy .Mráz mi přejel po zádech ,ne nesmím na nic takového myslet! A najednou jsem slyšela zařehtání ,kousání a dupání. Z prava s vyceněnými zuby se k nám rozběhli koně v čele s nádhernou šimlou. Klisnička se statečně vzepjala a potom se otočila a vykopla po vlkovi. Ten se po ní ohnal a zavrčel v tom vyběhl malý vlček, který se jich neustále držel a kousl vlka do kruku .To vlka rozzuřilo a začal se s ním rvát. Rozhodně jsme nečekali než se vlk pustí i do nás a utíkali jsme k jezeru.
,,Páni ,myslíš že nás ta klisna chtěla ochránit?´´ Ptala se zadýchaně Emily…
,,Ne ,myslím si že jsme jim vlky přivedly a oni by šelmám neutekly a jednoduše na vlky v obraně zaútočily.´´
V rychlosti a trochu neohrabaně jsme naskákali na lodku a pluli jsme rychle domů.
A u koní….
Kopali jsme a kousali kolem sebe ,avšak vlci byli odhodlaní dát si nás k obědu. Jedinou možností byl útěk. Zařehtala jsem, třikrát jsem vykopla po bestiích a rozběhla jsem se mezi stromy. Ostatní běželi za mnou. Náhle se mezi dvěmi skalami objevila proláklina ,docela dost široká, musela jsem opět skočit, v lese však bylo vlhké listí a tak při odrazu mi podjeli zadní nohy a ocitla jsem se ve vzduchu. Přední kopyta se dotkla pevné půdy, jenomže pod zadníma nohama se země roztříštila… hrabala jsem a snažila se zuby zachytit nějakého kořene a dostat se na druhý břeh ,ale marně . Země se drolila a já bezmocně padala dolů s kusy hlíny. Dopadla jsem tvrdě na zadní nohu a ucítila jsem pichlavou bolest a křeč. Svalila jsem se a lehla si na bok ,má noha krvácela a já bezvládně řehtala. Mí přátelé seběhli ze svahu dolů. Vlci přiběhli k nám a to už se Lady naštvala a vší silou odkopla vlka. Zaknučel a stáhl se. Vyčerpaní chlupáči se s zavytím otočily a kulhajíc utekli. Ulevilo se mi ,ale noha bolela a bolela. Dva dny se o mě přátelé starali : nosili potravu, odháněli ode mne dravce a podobně. Mé tělo však sláblo a sláblo. Když se k nám blížil starý vlk ,Babočka se rozběhla a postavila se na zadní ,vlk se rozzuřil a sekl po Babočce tlapou. Lady a Polárníček se pustily do boje. Starý vlk se s kňučením vrátil tam odkud přišel. A tímto způsobem jsem přilákala několik hladovců. Musela jsem rázně zakročit. Byla jsem připravená zemřít..
Kousala jsem a řehtala (snažila jsem se odehnat své přátele). Nemohou riskovat zbytečně svůj život.
Nechápali proč ,ale nakonec se odšourali pryč. Zavřela jsem oči a nechala se vydat osudu.
A u lidí …
Mamce jsme o našem dobrodružství s vlky neřekli, jelikož by mě už samotnou ven nepustila. A to bych nevydržela. Emily už dnes měla odjet a tak jsme vydali brzo ráno za třemi překrásnými konmi. Zpívali jsme si a pluli přes jezero. Procházeli jsme loukou a Muffinek chytal motýli a mouchy. V lese bylo překrásně …
Šli jsme dlouho ,když najednou jsem zahlédla konské kopyta rozmazané vlčí stopou. Muffinek stopu začal sledovat. Šli jsme za brumlajícím chlupáčem a byli jsme velmi napjaté. Rozprostila se proti nám skála s mokrým listím. Muffinek přidal na tempu a začal vesele štěkat… něco našel. Prudce jsme se všichni tři zastavily. Pod námi byla velká proláklina a na dně ležela nádherná bílá klisnička. Opět jsme se potkali. Když nás šimlička viděla, začala se stresujíc vrtět ,ale neutekla. Nechápala jsem proč tam jenom tak bezvládně leží. A potom jsem si všimla, že má těžce zraněnou zadní nohu.
,,Musíme ji pomoct!´´ Řekla jsem Emily
,,Ale ,jak?´´
Uvědomila jsem si ,že jsem Muffinovy ráno nevzala vodítko (které jsem nemohl najít), ale provaz. Kousek od prolákliny tekla blyštivá tůnka ,utrhla jsem si kus trika a ponořila ho do vody. Přiblížila jsem se ke klisničce a ona se na mě dívala naštvaným a znechuceným pohledem. Pohladila jsem ji po sametovém krku ,ale ona neudělala vůbec nic ,jednoduše nic. Jenom tak ležela. Hadříkem jsem ji dezinfikovala ránu a ona jemně cukala nožkou ,jako kdyby ji bylo už všechno jedno. Když už rána nekrvácela, zpevnila jsem ji spadlou větví a zavázala provazem. Lano bylo dlouhé a tak ,vytáhla Emily švýcarský nůž a kus lana odřezala . Zbytkem provazu jsme ji zavázali ohlávku. Klisna se nechala obvázat jakoby byla už mrtvá. Zatáhla jsem za provizorní ohlávku a Emily tlačila na klisnu z druhé strany. Začala se vzpírat ,nechtěla jít v žádném případě se mnou. Na třetí pokus jsem vší silou začala tahat a Emily se do klisny opřela celou váhou. Klisna se vzdala a nechala se vytáhnou ,zakymácela se ,ale zůstala stát ,jenom dala svou nádhernou hlavu dolů a sledovala nás s nenávistí v očích.
,,Tak pojd holka ,pojd ! ´´
Klisna opět začala portestovat ,ale po chvíli mě následovala ven z lesa.
,,Chudinka , už ji na ničem nazáleží. ´´ Dodala smutně Emily.
Museli jsme jezero obejít a tak nám cesta s kulhající klisnou trvala dlouho, navíc se ji několikrát vrátila jiskra a začala se lomcovat. Dělali jsme s ní několik přestávek, přece jenom ji noha musela velmi bolet.
Mamka zrovna pracovala na zahradě a když nás uviděla ,málem ji oči vylezly z důlku. Jo já vím je to docela zvláštní pohled vidět svou dceru s divokým nádherným bělošem. Moje milovaná maminka se na nic neptala a začala vyklízet kůlnu na zahradní nářadí a sbírala s Emily starou pokosenou trávu, kterou dávali do dřevěného domku. Když bylo obydlí nachystáno, pokoušeli jsme se dovnitř mou novou klisnu dostat. Nakonec se nám to podařilo. Přinesli jsme si vodu, oves a nějaká jablka. Ničeho se však ,ani nedotkla. Postavila se úplně do rohu a svěsila hlavu. Mamka klisničce ošetřila nohu, ale nebylo to jenom tak, každou chvíli se bělce vracel do očí život a pokošela se zachránit od nás...