Pokračování - Štastné shledání
Pod kořeny ležela v klubíčku schoulená maličká Venuše…při pohledu na ni jsem si vzpomněla na svůj minulý život .Na matku, na rodinu, ale i na ten strašný požár se šlehajícími plameny a dusivým kouřem. Vím že při pohledu na ní mě zavalilo štěstí, teplo a radost ze života.(Koně nepřemýšlejí o minulosti nebo budoucnosti, některé věci jim však vrátí vzpomínky na významné věci v jejich životě, Konvalinka si nevzpomíná že ji nechali v lese a mysleli si že je mrtvá, jednoduše jí to vzplyne se souvislostmi z požáru lesa).Jemným štˇouchnutím nosem jsem jí probudila, ona mě očichala a radostně zaržála. Společně jsme se všichni vyškrábali nahoru na Veverčí kopec, přitulili se k sobě a usli.
Ráno nás probudili ostré paprsky vysvitujícího slunce. Už dokonce ani nesněžilo, ale já a ostatní jsme měli strašný hlad. Všude byl mráz a tráva nebo kořínky byli ukryté pod metry sněhu a sníh zase uzamykala velká ledová krusta. Větvičky byli bud příliš omrzlé nebo moc vysoko na stromech. Polárníček měl také hlad jelikož ryby se ukrývaly v potocích v různých úžlabech ,taktéž pod vrstvou ledu. Celý den jsme chodili a marně hledali potravu, mráz byl strašně ostrý a do toho pofukoval studený vítr. Aspon nesněžilo a svítilo slunce. Odpoledne jsme si při našem putování za potravou museli dát malou přestávku. Ucítila jsem odkud slunce svítí a jakým směrem padají jeho paprsky na zem, natočila jsem si záda přímo proti němu a nechala si promasírovat své ztuhlé svaly , při tom jsem po očku hlídala stádo a Polárníček mi pomáhal, zatímco Venuška a Lady leželi na louce na sněhu a spali .Pak jsme vstali a prohledali snad celou naši horu , ale nic k jídlu jsme moc nenašli našli jsme akorát jednu suchou větvičku a podělili se o ní, zahnala alespoň to největší utpení. Nakonec jsme to vzdali a vyčerpaní jsme šli spát.
Museli jsme se rozhodnout pro přežití ,sešli jsme tedy níž kde není tolik sněhu, ale nebyli jsme úspěšní nebyla nám možná taková zima ,ale s potravou to bylo neustále stejné až na jednou když jsme vešli na rozlehlou louky ,narazili jsme na seno, nejprve jsem si vůbec nebyla jistá jestli mám k senu jít a najíst se, měla jsem strach a zároveň obrovskou touhu jíst .Z lesa najednou něco vyskočilo rychle jsem se otočila a pádli pryč. Když jsem ale zjistila že nás nikdo nehoní a nikdo nás nechce sežrat zvolnila jsem tempo a vrátila se zpátky do kopců. Druhý den jsme se tam vypravili znovu opatrně jsme vyšli na louku a ucítili to dokonalé seno, stáli tam pouze srnky a ládovali se, pomalounku jsme postupovali krůček po krůčku ,když v tom se Venuška rozběhla a začala jíst,no a tak jsme se ořidali také,bylo to skvělé nejprve jsme jedli a ani nedutali a když jsme se najedli běhali jsme a hráli si bylo to prostě dokonalé.Usínali jsme parádně.A tak to chodilo několik dní,vždycky v dolině čekalo na zvířátka vonavé seno a všichni si to užívali! J
Již se nemohu dočkat jara, až zase všechno pokvete a travička bude vonět na slunci. Sníh a mráz už sice nejsou tak silné ale nemůžeme se dostat moc k potravě.Za den sníme jeden trs suché trávy a pár kořínků, jinak trpíme hladem, jsme unavení a naprosto vyčerpaní. Je opravdu těžké zde přežívat. Dnes nás napadli vlci a nejen tak ledajací …mladí a silní a bohužel i hladoví. Hrabali a hledali jsme trávu zrovna na louce ,když náhle z lesa vyběhla tlupa šedivých vlků, všichni jsme se dali na útěk dokonce ani Polárníček se s nimi neodvážil bojovat. Lady ovšem než jí stačilo docvaknout kdo to je a proč za námi běží, jí ten vlk napadl, běžela jsem k ní, postavila se na zadní a předními kopyty jsem ho kopla do hlavy, vlk zaknučel a kousek se stáhl my jsme s Lady nečekali a rozběhli se za ostatními.Za málo vteřin jsem běžela opět v čele, vběhli jsme do lesa a proplétali se úzkými pěšinkami mezi stromy. Doběhli jsme asi do půli lesa ,na straně kde jsme to moc neznali a vlci vytrvale běželi stále za námi, najednou se mezi námi rozlehla hranice okraje skalního útesu. Byl docela vysoký a nám nezbylo nic než skočit nebo se nechat sežrat těmi stvůrami. Rozhodla jsem se tedy skočit, když jsem doběhla k okraji mohutně jsem se odrazila a skočila, letěla jsem vzduchem a modlila se aby se mi nic nestalo, úplně jsem přestala dýchat a nakonec jsem dopadla s dupnutím na zem. Otočila jsem se a zařehtala na ostatní, Venuška se odrazila a krásně při tom pokrčila své mladé nožky, ladně nakonec dopadla na zem. Poté se odrazila i Lady ,ale neměla už v zadní noze tolik síly protože jí měla pokousanou a zakrvácenou od vlka. Letěla vzduchem a dopadla krásně předníma nohama na zem ,ovšem při dopadu zadních končetin to taková sláva nebyla, jakmile se jí zraněná noha dotkla země podlomila se a Lady spadla, potom se ,ale otřepala a postavila na všechny čtyři. Polárníček za námi , ale neskočil, nemohli jsme ho najít ,rozhodli jsme se že počkáme na zítřejší svit. Měla jsem o něj vážně strach protože ostatní vlky jsme také neviděli ,ale utěšovala jsem se tím že Polárníček je zakrslý vlk ,požírající sice ryby ,ale stále je to vlk .Na druhý den se ukázalo že se Polárníček bál seskočit tak jako ostatní vlci a tak když to vlci nejméně čekali, rozběhl se proti nim a tím nás i zachránil, protože vlci nás přestali stopovat. Jak jsem řekla je mrštný a malý tak jim snadno utekl a oběhl les druhou stranou a tím se dostal za námi ,do našeho doupěte. Odpoledne jsme se šli najíst a věřte nebo ne ,sníh začal tát a my se konečně dostali k potravě ,kterou jsme tak potřebovali, sníh sice nezmizí ještě dlouho úplně ,ale apon si můžeme prohrabat díru k zemi , na které roste tráva.
Když jsme dnes vylezli ven z našeho křoví ,zjistili jsme že venku svítí slunce, zpívají ptáci a je příjemně teplo .Pofukoval jemný větřík a my se vydali na naši první jarní procházku .Měli jsme všichni ohromnou radost a tak jsme se společně rozběhli za první jarní travičkou .Běželi jsme téměř ve stejném rytmu, Venuška nadšeně poskakovala a vyhazovala a já a Lady jsme si užívali slunce a nechali vítr, aby nám pročesával hřívu a ocas. Polárníček běžel před námi a nadšeně vyl. Když jsme dorazili na paseku nemohli jsme uvěřit vlastním očím… slunce nás přímo oslepovalo a travička voněla.Na louce byli i jiní návštěvníci ,jako třeba hnědí zajíčci s malími a stádo srnek v čele s mohutným srncem ,toto stádo jsem poznala na první pohled , říkali si Stříbrokřídlí a byli opravdu jakoby létali, všimla jsem si že za tenkýma nožkama srnek se krčí pár malých koloušků .Nejprve si nás tyto zvířata podezřívavě prohlížela ,ale pak zřejmě usoudili že nejsme nebezpeční, a jejich pocity upevnil Polárníček který běžel o kousek dál k obrovskému potoku ,kde je spousta ryb, v zimě ovšem některé jeho části zamrzají ,ale nyní je zcela tekoucí. Nejprve jsme se Lady a Venuškou nemohli nabažit té krásné zelené trávy ,ale pak jsme si spokojeně lehli a vyváleli ve vlhké půdě, hmm to byla parádička. J
Zatím ve stejné době ve velkoměstě u lidí
,,Snídaně ,vstávej Carry! ´´zavolala maminka Laura
Carry a Laura žijí ve městě a před dvěma lety Carry zemřel tatínek. Carry a její táta milovali koně víc než cokoliv na světě. John (tatínek Carry) měl velkou farmu kde trénoval drezůrní a parkurové šampiony. Nikdy neměl stálé koně, pracoval s konmi obchodně aby z toho mohl mít i nějaký zisk. Na podzim nakoupil mladé, nezkušené koně s dobrým potenciálem a za rok na podzim je zase prodal ,ale za mnohem vyšší cenu než za jakou je koupil a tak to chodilo již od doby co se Carry narodila. Carry ,ale měla štětsí ,mohla totiž na všech koních jezdit už od svým dvanácti let, do té doby jezdila na svém poníkovi Koblížkovi ,ale když měla dvanáct let byla na něj moc velká a musel se prodat někomu kdo na něm bude moct bez potíží zase jezdit a užívat si s ním každé volné chviličky,stejně jako to dělala dřív Carry a Koblížek byl spokojený.Poté už ale vlastního koně neměla ,dřív s Koblížkem jezdila po závodech a získali spoustu stužek a pohárů,ale potom trénovala s mladými konmi a jezdila po závodech s nimi,bylo velmi težké do některého se nezamilovat.Carry je měla ráda všechny, ale nejvíce asi hnědého hřebce Napoleona,kterého nemohli dlouho prodat,s Carry sice závodil a vyhrával,ale na něj jste museli měkce a mile,měl velmi bojácnou povahu,bál se lidí protože dřív mu bylo ubližováno.Carry mu rozuměla a šla na něj s citem,nakonec se sehráli v dobrou dvojku.Jednoho dne přišla velmi sympatická zkušená jezdkyně a s Napoleonem si hned padli do oka.Za pár dní si ho odvezla a Carry byla moc smtuná.Její tatínek jí však vždycky dokázal spravit náladu a měla ho radši než cokoliv na světě.O pár měsíců později však zahynul při autonehodě.Její maminka se zhroutila a tak nějakou chvíli se o ně starali prarodiče,když pak se Laura rozhodla že bude psát knihy ,ale tím dokázala uživit tak,tak rodinu.A tak jednoho dne museli ranch prodat.Carry se na svou matku nezlobila.Chápala ji,ale byla z toho strašně smutná.Jednoho dne jim na dveře zazvonil pošták že má pro ně balík.Carry se šla podívat co to je a nemohla uvěřit svým očím když na adrese odesílatele uviděla otcovo jméno(balík přišel tři dny po otcově smrti).Otevřela dírkovanou krabici a štěstím se rozplakala,uvnitř sedělo malé veselé štěně border kolie,byl to pes a na krku měl červený prošívaný obojek ,na kterém bylo napsáno: S láskou…táta!
Laura z toho byla naprosto v šoku a nemohla tomu uvěřit.Podívala se do krabice a v ní ležel dopis.Nahlas ho přečetla své dceři.
Carry mu dala jméno Muffin ,protože měl krásnou čokoládovo bílou srst.Jak čas plynul Muffin a Carry rostli a Muffin již uměl spoustu povelů.Carry ovšem nikdy nezapomněla na koně a o víkendech chodila pomáhat k tátově kamarádovi Petrovi,který jejich situaci naprosto chápal a nechával Carry i jezdit na svých westernových koních.
,,No jo mami vždyt už jsem vzhůry! ´´Carry na sebe natáhla stylové,dlouhé ,růžovofialové tričko s černým nápisem I love NY,které si Carry koupila při výletu se školou v New Yourku a k tomu na sebe natáhla černé elastické legíny.Nakonec si obula fialové balerínky a běžela dolů po schodech, už na třetím schodu ucítila vůni míchaných vajec ,které po ránu tolik zbožňovala.Z chodby se za ní rozběhl její věrný přítel Muffin a přitulil se k ní.Pak jí doprovodil do kuchyně.
,,Máš na zítřek hodně úkolů?´´ zeptala se Laura Carry
,,Ne ,naštěstí ne,proč? ´´
,,Napadlo mě jestli bychom si nemohli zajít večer do té nové pizzerie…´´´
,,To by bylo super mamko!´´
,,Potřebovala bych si s tebou o něčem promluvit…´´ řekla Laura tajemně
,,MMM a o čem?´´Zajímalo hned Carry
,,To se dozvíš až u večeře!´´
Ve škole Carry nemohla pustit z hlavy o čem s ní chce její maminka mluvit,byla z toho trochu vynervovaná,ale zároveň se těšila do nové pizzerie.
Po škole dorazila Carry domů šla na louku cvičit s Mufinem různé cviky a pak mu chvíli házela balonek,asi po hodině šla Carry domů a napsala si úkoly a nachystala si aktovku.Rychle si však jěště zapnula počítač a chvíli si psala se svou kamarádkou Emyli , která se odstěhovala do hor a má soukromou učitelku a její rodina chce žít daleko od civilizace. Mají na horách postavený velký dům a stáje.Carry za ní jezdí jednou do měsíce a společně chodí na velké tůry po horách na koních.
Už byl ,ale čas se připravit na večeři ,tak se Carry rozloučila a šla se trochu upravit,byla hotová asi za dest minut ovšem její maminka si dala pořádně na čas! J
Jeli kousek taxíkem ,ale pizzerie nebyla až tak daleko.Už od vchodu je zalila vůně kečupu,rajčat,paprik a bolonské omáčky.Carry a Laura si napůl objednali velkou šunkovou pizzu.A jak čekali než se upeče, Laura se nadechla a začala mluvit.
,,Víš Carry od té doby co tvůj tatínek zemřel,nás spousta lidí začala litovat a pomlouvat nás jak to zvládnem a že jsem neshcopná že určitě zemřeme hladem a podobně,nemůžu už v tomto městě vůbec žít….´´
,,Já vím,počkat ty se chceš stěhovat?´´
,,Ano , ráda bych se odstěhovala do Orlích hor, slyšela jsi o tom místě někdy?´´
,,Jistě že slyšela,jsou tam náročné podmínky pro zemědělství a tak tam skoro nikdo nebydlí...´´
,,Velmi dobře, realitní firma nabízí hodně vysoko v horách pozemek na jeden dům,byl by daleko od všech ,ale mohla by si každých čtrnáct dní jezdit za Emily která by bydlela tím pádem blíž než ted.A Muffinek by si mohl užívat hor a velké zahrady.´´
,,Zní to docela dobře, ale to bych už nechodila do školy?´´
,,Budeš mít stejného učitele jako Emily, bude jezdit mezi vámi. A já budu psát knihy a starat se o domácnost.´´
,,Páni to by bylo skvělé, slyšela jsem že tam žijí poslední divoká zvířata i divocí koně!´´
,,Uvidíme!´´
Při návratu domů si to Carry přehrávala v hlavě neustále dokola,moc se jí její budoucnost líbila,Carry totiž byla spíš samotář a moc přátel taky neměla ,popravdě měla přátele jen mezi konmi a její nejlepší kamarádkou byla Emily.
,,Máme všechno?´´
,,Asi ano , v domě už nic není…´´
,,Dobře Carry, vyjíždíme!´´
Jeli jsme opravdu hodně dlouho,projeli jsme městem a jeli přes vesnice,dokonce i přes vesnici jménem Mistery Book,moje milovaná konská vesnice,ano právě v těchto končinách stála naše farma.Když jsme ji projížděli autem musela jsem zavřít oči,nedokázala jsem se dívat.Po vesničkách jsme narazili na další město a z toho jsme se dali na dálnici.Na dálnici Muffin tvrdě usnul tak jsem se rozhodla že si také dám šlofíka. Probudila jsem se o kousek dál když do mě žduchal svým mokrým nosem Muffin.Stáli jsme zrovna na pumpě a mamka platila za benzín.Pumpa stála osamoceně mezi stromy u cesty.Mamka zrovna vycházela z obchodní části a nesla dvě Snikrsky.Cesta mi snimi ubíhala mnohem rychleji ,pokračovali jsme lesem a stoupali stále výš a výš.Musela jsem hodně polykat ,aby mi nezalehlo v uších.A nakonec jsme dorazili na to osudné místo.Když jsme vystoupily z auta byla venku mnohem větší zima než ve městě.Dům je krásný,prostorný a má velká skleněná okna,je moderního stylu a přesto krásně splynul s přírodou.Otevřeli jsme dveře a vešli dovnitř.Všude bylo tak nově a čistě,můj pokoj byl klasicky v druhém patře.Byl velký,obsahoval dřevěný psací stůl se zásuvkou a k tomu černé,kulaté jezdící křesílko,palandu kde na spodním patře byla pohovka se spousty polštášků.Na stěně proti okna byla velká, lesklá, šatní skřín a na stěně naproti posteli byli velké černobílé fotky..byli to fotky mé rodiny,koní,stájí,Koblížka,Muffina,Napoleona a táty.Kolem fotek byli stužky a na malých poličkách stály majestátně poháry.Byla to krása.Měla jsem velkou radost a nemohla jsem si nepovšimnou že na zemi v rohu ležel roztomilí pelíšek pro Muffina.Muffinkovi hned padl do oka a než jsem se rozkoukala už si v něm lebedil. Jelikož už bylo všechno zařízené mohli jsme si s mamkou vybalit oblečení a všechny další drobnosti.Za odměnu jsme si snědli Mc donald´s u našeho nového,krásného,jídelního stolu.Po jídle jsem se rozhodla prozkoumat prostor a tak jsem vzala Muffina oblíkla si tenisky a prošívanou vestu a vydala se na cestu.Šli jsme po zahradě která jěště nebyla zařízená spíše tam bylo všude bahno ,ale les krásně voněl ,šplhali jsme se hodně do kopce a nakonec jsme došli k obrovskému jezeru,a potom jsme šplhali přes nějaké tůnky nahoru a čím výš jsme byli,tím víc byl kopec zarostlý křovím,když v tom se to stalo..z jednoho keře najednou vyskočili tři nádherní koně.Jeden byl vysoký a svalnatý ,velice ušlechtilý nebo spíš ušlechtilá mám totiž pocit že je to klisna.Byla prostě překrásná měla dlouhý čistě bílí jemný ocas a šedobílou dlouhou hřívu její srst byla grošovaná spíše víc bílá asi stejně stará byla rezavá kobylka s bílou lysinkou a jednou bílou ponožkou její ocas byl však o něco kratší než u té bílé a pak tu byla šedohnědá velmi mladá kobylka a nevím proč před nimi běžel myličký ,rozcuchaný vlček.Nemohla jsem tomu uvěřit ,bylo to prostě perfektní,rozhodla jsem se ale že to mamce neřeknu bude to prostě moje a Muffinovo tajemství.
Doma jsem si vzala k večeři jen jablko , banán a zavřela jsem se ,hledala jsem na internetu něco o divokých koních ,našla jsem něco o tom že právě v Orlích horách žijí poslední divocí mustanzi,ale ví o nich převážně pytlácí a loví je.Ten večer jsem četla i o lidech kteří je našli a ochoTen večer jsem četla i o lidech kteří je našli a ochočili si je.Napadlo mě že si také jednoho ochočím a potom budeme závodit a jěště o nás uslyší!